Cukrovka typu II

Okolo roku 1500 před naším letopočtem se na egyptských papyrových svitcích objevují zmínky o nemoci, která se projevuje velkou žízní a její příčinu je těžké určit. Ve starém Řecku ji lékař Aretaios ve spisech popisuje jako nemoc s neuhasitelnou žízní a z nemocného je cítit sladká vůně.
Ve staré Číně přibližně kolem roku 500 před naším letopočtem popisují cukrovku podobně jako v Řecku, pacient má obrovskou žízeň a moč má medové zabarvení.
Až v roce 1921 se daří Bantingovi a Bestovi (kanadským lékařům) extrahovat „čistý“ inzulin ze psů, čímž dochází k průlomu léčby, zejména v diabesu typu 1.

Současná léčba

Díky možnosti měření hladiny cukru v krvi se lékaři snaží dosahovat optimálních hodnot glykemie s přihlédnutím k výšce krevního tlaku, hmotnosti a celkovému zdravotnímu stavu  pacienta.

U pacientů s diabetem 2. typu je zahájena dieta, přechod k rozumné zdravé životosprávě a zvýšení fyzické aktivity, zejména cvičením. Protože pacienti trpící 2. typem cukrovky bývají často obézní, součástí jejich léčby je snaha o snížení celkové hmotnosti. Společně s dietou, kterou doporučí zpravidla lékař, je nutností také pravidelný pohyb. Mezi osvědčené aktivity patří rychlá chůze, běh, plavání, jízda na kole.

Pacienti navíc užívají léky, antidiabetika. Mezi nové léky patří tzv. glitazony, které dovedou nejen výrazně zlepšit inzulinovou rezistenci a mají mírnější nežádoucí a nepříznivé účinky.

Diabetes typu II. může zkracovat délku života až o deset let a často jej doprovázejí vyšší rizika kardiovaskulárních chorob, včetně ischemické choroby srdeční a mozkové příhody.

Výhledová léčba

V oblasti farmakoterapie se vývoj zaměřuje především na hledání nových moderních perorálních antidiabetik, která zlepšují účinek působení inzulinu v tkáních. Požadavky na tyto preparáty jsou vysoké: musí působit dostatečný pokles glykemie, snižovat inzulinovou rezistenci, optimalizovat tělesnou váhu a příznivě působit i na ostatní rizikové faktory.

Velmi očekávanou novinkou je tzv. inhalační inzulin. Provedené výzkumy ukazují, že se významná část nemocných obává vpichu jehly, vzniká u nich tedy bariéra, která brání včasnému nasazení inzulinu.